ČESKÝ JAZYK

Věta jednoduchá a souvětí

Myšlenky vyjadřujeme v jazyce větami.

• věta jednoduchá má jednu základní skladební dvojici (Děti jásají.)
  (věta jednočlenná má jeden základní větný člen - přísudek) (Prší.)
• souvětí vzniká spojením dvou nebo více vět jednoduchých; kolik je v souvětí základních skladebních dvojic (nebo základních větných členů věty jednoduché), tolil je v něm vět (Děti jásají, já zuřím.)

• souvětí podřadné (hypotaktické) má jen jednu větu hlavní a libovolný počet vět vedlejších (Protože zazvonilo, rychle odešli, aby byli v pracovně včas.)
• souvětí souřadné (parataktické) má dvě nebo více vět hlavních a libovolný počet vět vedlejších. (Zaslechli zvonek, a proto spěchali, aby byli v pracovně včas.)

• věta hlavní - mluvnicky nezávisí na jiné větě, není jejím větným členem
• věta vedlejší - mluvnicky závisí na jiné větě, je jejím větným členem
• věta řídící - je taková, na které mluvnicky závisí jiná věta
• věta závislá - je taková, která mluvnicky závisí na jiné větě

• věta hlavní je vždy větou řídící
• věta vedlejší je vždy větou závislou, ale může být současně větou řídící prc další vedlejší větu (Napsali nám, že nepřijedou, protože mají jiný program.)
  Věta vedlejší je k větě řídící vždy připojena pomocí spojovacího výrazu. Může jím být spojka podřadící (že, aby), vztažné zájmeno (co, kdo), příslovce (kde, jak). Vztažná zájmena a příslovce jsou věrnými členy, spojky nikoliv. Závislou větu vždy oddělujeme čárkou.

Druhy vět podle komunikačního záměru

Všechny typy vět mohou mít formu zvolací - vyjadřují citový vztah.

Pozn. Při určování věty musíme rozlišovat mezi formou a funkcí - významem. Např.věta Odpočívej v pokoji (nápis na hrobě) je formou rozkazovací, ale svým významem vyjadřuje přání.
Podobně věta Otevřel bys mi dveře? je formou tázací, ale obsahem vyjadřuje prosbu.

Věta podmetová (dvojčlenná)
Věta bezpodmětová (jednočlenná)

• věta podmětová (dvojčlenná) - má podmět (i nevyjádřený) a přísudek (Bolí mě zuby.)
• věta bezpodmětová (jednočlenná) - takovouto dvojici nemá; její základ tvoří přísudek - slovesný, sponově jmenný, jmenný (Prší. Je mi chladno. ŠKOLA - nápis na budově)

Pozn. Některé věty nelze považovat za jednočlenné, ale neúplné (eliptické)

Výrazy nevstupující do vétných vztahů

• vsuvka (parenteze) je ustálený výraz, věta (dvojčlenná i jednočlenná) nebo celé souvětí, které zpravidla bývá vloženo do základní věty, ale nezávisí na žádném jejím větném členu (Nejste vy, jen tak mimochodem, inspektor? Telefonovali nám, jak všichni víte, včera. Bylo to, vzpomínám si na to dobře, protože venku byl ještě mráz, někdy kolem Vánoc. Mám to - tak říkajíc - z první ruky.)

• oddělujeme ji: čárkami, pomlčkami nebo závorkami; pouze ustálené jednoslovné výrazy neoddělujeme (Podej mi prosím pero. Za hodinu se možná vrátím.)
• vsuvka může být:
  • předsunutá (Jak víš, Veronika je vdaná.)
  • vsunutá (Veronika, jak víš, je vdaná.)
  • přisunutá (Veronika je vdaná, jak víš.)

• oslovení není součástí větné stavby, proto je oddělujeme čárkami

• oslovení může být:
  • holé (Heleno, dávej pozor!)
  • rozvité (Milá Heleno, dáváš pozor?)
  • několikanásobné (Heleno a Evo, dáváte pozor?)

• citoslovce není zpravidla větným členem, netvoří s jiným slovem větnou dvojici

• oddělujeme je zpravidla čárkami (Au, to bolí.)
• nahrazuje-li však větný člen, čárkou je neoddělujeme (Myš šup do díry.)

Zvláštnosti větného členění

• samostatný větný člen stojí mimo větu kvůli zdůraznění; oddělujeme jej čárlkou (Bratr, ten si nikdy z ničeho těžkou hlavu nedělal. Včera jsem četl do půlnoci, detektivku.)
• neúplná věta je taková, v níž je vynechán některý důležitý větný clen (často přísudek) (Zavolal jsem, ale on nic. Koho maš ráda? Petra. Dobrou noc.)

Vedlejší věty

Postup určování: přečteme větu řídící, položíme odpovídající otázku a podle toho určíme druh věty vedlejší.