ČESKÝ JAZYK

Větný člen

Větný člen je každé plnovýznamové slovo, jež je součástí věty.

• základní - podmět, přísudek
• rozvíjející - předmět, přívlastek, příslovečné určení, doplněk

• řídící - řídí podobu členu závislého ve skladební dvojici, ptáme se jím na člen závislý
• závislý - zpřesňuje význam členu řídícího (dům - vysoký dům; psát - psát rychle), mluvnicky na něm závisí, závislost je vyjádřena shodou, řízenost, přimykáním; odpovídáme jím na člen řídící

Větný člen může být:

• holý - nezávisí na něm jiný větný člen
• rozvitý - závisí na něm jiný větný člen
• několikanásobný - je vyjádřen více slovy v téže větněčlenské platnosti souřadně spojenými; mezi nimi klademe čárku, spojku (a, i, ani, nebo,...) nebo čárku i spojku

Větným členem může být:

• jedno plnovýznamové slovo
• spojení jednoho plnovýznamového slova s jedním nebo více slovy gramatickými

Za jeden větný člen pokládáme:

• spojení předložky se jménem (ve škole, pro mladé, v ní)
• zvratné sloveso (smál se, sedl si - nikoli však oholil se, kde se je předmětem, se = sebe)
• zvratný tvar slovesný (dnes se nepracuje)
• složený slovesný tvar (žil jsem, bude házet, byl by napsal)
• spojení způsobového nebo fázového slovesa s infinitivem (musel číst, byl by začal psát), s dějovým podstatným jménem (dal se do práce)
• sponu a jméno v přísudku jmenném se sponou (stal se žákem, je krásná)

Větnými členy nejsou: předložky, spojky, částice, pomocná slovesa a citoslovce (ve vyjádření myš šup do díry je výraz šup přísudkem)

Větné vztahy (syntaktické)

• závislost (subordinace) - jeden větný člen závisí mluvnicky na druhém, rozlišujeme člen řídící a závislý; závislost se vyjadřuje:

• shodou (kongruence) - závislý větný člen se shoduje se svým řídícím členem podle slovnědruhové povahy v pádě, čísle, rodu i životnosti (veselou dívku, chlapci se honili)
• řízeností (rekce) - řídící člen určuje, řídí pád závislého členu (podal křídu, víra v Boha, dopis mamince, hod oštěpem)
• přimykáním (adjunkce) - závislost je vyjádřena jen významově, případně slovnědruhové (šel domů, neshodné přívlastky typu chůze pěšky, cesta lesem)

• přiřazování (koordinace) - vztah mezi členy několikanásobného větného členu, vyjadřuje se bezespoječně (viděli lva, tygra, šakala) nebo spojkami souřadicími (lev i tygr patří mezi šelmy)
• přistavování (apozice) - vztah široké totožnosti, označení téhož jevu dvojím způsobem (Karel Blažek, nejlepší sportovec školy)', často se připojuje výrazy to jest (tj.), a to, tedy, totiž (odcházela smutná, tj. s pocitem viny)
• vsuvka (parenteze) - není ve větném vztahu k žádnému jinému větnému členu (on myslím nepřijde, bylo to naštěstí včera)

Skladební dvojice (syntaktické)

Větné členy ve vztahu závislosti se spojují do skladebních dvojic. Slova, která spolu tvoří skladební dvojici, poznáme otázkou: jedním se ptáme tak, abychom si druhým odpověděli.

• základní skladební dvojice - tvoří je podmět a přísudek (predikační dvojice)
  • podmětová část věty – podmět a všechny větné členy, které jej přímo nebo přes jiný větný člen rozvíjejí (Nový ředitel naší školy navštívil všechny třídy.)
  • přísudková část věty – přísudek a všechny větné členy, které jej přímo nebo přes jiný větný člen rozvíjejí (Nový ředitel školy navštívil všechny třídy.)
• rozvíjeící skladební dvojice - jsou ostatní dvojice (nový ředitel, ředitel školy, naší školy, navštívil třídy, všechny třídy)

PODMĚT - subjekt

je základní větný člen

• vyjadřuje původce nebo nositele děje, stavu nebo vlastnosti (Hana vaří, táta je mladý, otec oslepl)
• není mluvnicky závislý na žádném jiném větném clenu
• je nejčastěji vyjádřen podstatným jménem nebo zájmenem (Žáci přicházejí, oni přicházejí)
• může být vyjádřen i dalšími slovními druhy (moudřejší ustoupí, nesouhlasit je jeho právem, pátý se nehlásí)
• ptáme se na něj otázkou 1. pádu - kdo?, co? a přísudkem (určitým slovesem) (kdo vaří? - Hana vaří.)
• tvoří s přísudkem základní skladební dvojici:
  podmět + přísudek (oči září)
• ve větě nemusí být vyjádřen, je-li znám ze souvislosti (odešel včera)

Může být

• neurčitý - bývá vyjádřen zájmenem to, cosi, něco (v hodinách to hrklo)
• holý (chlapec si rozbil koleno)
• rozvitý (malý chlapec si rozbil koleno)
• několikanásobný (muž a žena spěchali k nádraží)
• genitivní podmět (podmět v 2. p.) - vyskytuje se v číselných výrazech po číslovce od pěti výše (přiletělo sedm havranů) a ve výrazech typu v hledišti ubylo diváků = ubyli diváci

• podmět lze vyjádřit i vedlejší větou (mrzí mne, že nesmím do kina)

PŘÍSUDEK - predikát

je základní větný člen

• tvoří s podmětem základní skladební dvojici: podmět + přísudek (Ilona háčkuje)
• s podmětem se shoduje v osobě, čísle a rodě (Jarda četl - 3. os., ě. j., r. m.)
• vyjadřuje, co podmět dělá (Jana vykřikla), co se s ním děje (škola se opravuje) nebo jaký je (tato učebnice je nová)
  ptáme se na něj:
  • co dělá podmět? (vykřikla)
  • co se děje s podmětem? (opravuje se, slon zahynul)
  • jaký je (byl, bude) podmět? (je nová, Petr byl lhář)

Je vyjádřen:

• slovesem ve tvaru určitém - přísudek slovesný (zahradník ryje, jáma byla přikryta)
  • slovesným tvarem jednoduchým (Kateřina mlčí)složeným (Kateřina by byla zpívala)
  • spojením způsobového nebo fázového slovesa s infinitivem
    • způsobová slovesa: chtít, muset, moci, mít, smět (Jenda už chce jíst, matka už může chodit)
    • fázová slovesa: začít, přestat, zůstat (Lucie začíná číst, zůstal sedět)
  • citoslovcem (vrabec frnk ze stromu)
  • srovnávacím výrazem (Jirka jakoby neslyšel)
• jménem se sponou - přísudek jmenný se sponou (Petr bude mechanikem)
  sponou jsou slovesa: být, bývat, stát se, stávat se
• pouze jménem - přísudek jmenný beze spony (každý strůjcem svého štěstí) - jen v přítomném čase

Pozn. Po sponě být je přídavné jméno v 1. pádě; podstatné jméno je v 1. p., jde-li o vlastnost a v 7. p., jde-li o zaměstnání, povolání, funkci (Petr je slepec, kuřák; Petr je učitelem, poslancem);
Po sponě stát se je podstatné i přídavné jméno v 7. pádě (Petr se stal kuřákem, nesnesitelným)

• vedlejší větou - vedlejší věta přísudková (Třída byla, jako by ji vymetl.)